Volání divočiny

„Neválej se a pojď něco dělat“, zvolal jednoho podzimního večera budoucí frontman Volání divočiny na budoucího basáka. „Ne, nemyslel jsem jít na pivo“, pokračoval. „Vytáhni ze sklepa kytaru a pojď si zadrnkat. Mám několik epésních nápadů na vynikající skladby a potřebuju, aby mi do toho někdo šumloval na basu.“

A tak se stalo. Po krátké době vznikl bytový orchestr ve tříčlenném obsazení, neboť frontmana s basákem doplnil ještě kytarista č. 1. Protože tato sestava byla málo hlučná, bylo potřeba obstarat ještě dalšího hudebníka, kterým se stal kytarista č. 2, náhodou nalezený v restauraci v obci Zlechov.

Kytarista č. 1 později odešel do jiného orchestru a kytarista č. 2 tak povýšil na jeho místo a stal se novým kytaristou č. 1. Frontman ke svému pracovnímu zařazení nově přijal i jinak podřadnou funkci kytaristy č. 2.

Hrajeme, co se nám líbí a jak se nám líbí. Někdy s elektrikou, někdy unplugged. Divočina!!!

Ani to však nebyl konec změn v sestavě, protože i přes nárůst počtu hudebních nástrojů hluk stále nedosahoval potřebné úrovně. S pomocí vědců z katedry akustiky ČVUT se podařilo důvod tohoto jevu odhalit. Byla jím absence elektrických kytar a bicí soupravy. Až nyní členové orchestru zjistili, že jejich kytary jsou pouze akustické, a tedy nedostatečně efektivní. Do orchestru byli okamžitě angažováni elektrický kytarista a bubeník, oba vlastníci hlučných hudebních nástrojů.

Sestava kapely se tedy opět proměnila a tvoří ji frontman (a doplňkově rovněž elektrický kytarista č. 2), elektrický kytarista č. 1, akustický kytarista (tento nástroj zůstává v orchestru zachován čistě z nostalgických důvodů), basák a bicmen. Pro účely komornějších akcí lze však sestavu upravit i na unplugged verzi.

Žánrově je orchestr široce rozkročen mezi punkrockem, kterým byla část sestavy kapely infikována v devadesátých letech minulého století a doposud si vůči němu nevytvořila dostatečné protilátky, alternativou a okrajově i lidovými písněmi z Dolňácka. Nad vším se pak vznáší opojná vůně dobře propečené divočiny.